Já vážně nevím

14. června 2018 v 12:38 | Tereza |  Můj deníček
Když mi bylo čtrnáct let, tak to, že jsem neměla tušení, kam v životě chci směřovat bylo naprosto akceptovatelné pro kohokoliv.
Myslím, že o čtyři roky později to je možná vnímáno jako problém. Nemám tušení, co se změnilo, čtyři roky jsou z hlediska lidského života krátká doba.

Pořád si myslím, že to není konec světa. Přeci jen, malování si toho, že budu úspěšná, budu mít velký dům, deset dětí a dalších deset psů není zrovna to, co by ode mě kdokoliv čekal. Včetně mě.
Pokud bych totiž už od začátku pokoušela svůj život nalinkovat, tak aby vycházel přesně tak, jak potřebuju, tak bych akorát pak byla zklamaná, že mi něco nevyjde a měla vůči sobě pocit viny. A to já umím moc dobře. Jak být zklamaná, tak mít iracionální pocity viny. Asi úskalí melancholické stránky mé osobosti.

To, že nemám tušení, co se stane zítra mi nepříjde jako zrovna ta nejhorší věc, která se může stát. Nejhorší je to, když s tím nejsem smířená. Jsem mladá, téměř na vrcholku svých tělesných sil - a nebudeme si lhát, není to nic moc a přizpůsobivá. Pokud tohle čte někdo z mých známých, tak ano, jsem přizpůsobivá, nebo alespoň více přizpůsobivá, než budu za dvacet let.

Pořád mám ale vizi do budoucna. Možná to zní dětinsky, ale chci být šťastná. Není to nutně to, co nazývám štěstím teď, přeci jsem jenom člověk a lidé se mění.

Nejsem si jistá, proč jsme tlačeni svými blízkými a známými k tomu, abychom věděli, co chceme od života už na jeho počátku. Prostě to tak funguje.
Funguje a fungovalo to tak hodně dlouho a lidi mají tendenci opakovat to, co se jim v minulosti stalo, protože mají představu, že to je nezbytné.

Není špatné, když má někdo život nalinkovaný a má naplánovaný každý svůj krok. Pokud to onomu člověku vyhovuje, tak nevidím problém. Problém začíná vždy tam, kde to přestává vyhovovat. Jenom a pouze říkám, že to není pro mě.
 

Já a vlaky

11. června 2018 v 10:18 | Tereza |  Cestování
Předem chci upozornit, že s Českýma dráhama nemám dobrý vztah. Ony nemají rády mě a já nemám ráda je, ale navzájem se potřebujeme, tedy, já jim dávám peníze a ony mě dopravují, ještě se nestalo, abych nedojela.
Jelikož můj přítel je z Libereckého kraje a já jsem z Moravskoslezského a pravidělně se vídáme už skoro rok, tak myslím, že mám naježděno docela dost kilometrů na to, abych si mohla stěžovat.

Nějak jsem si hloupě pořídila in50 s tím, že budu mít cestování levnější. Chyba... Občas na této trase -moje bydlíště - přítelovo bydliště- něco ušetřím, ale je to v řádu desetikorun.
Ale i tak je dle mého in50 dobrá věc, pokud dvakrát do měsíce jedete 457 kilometrů tam a 457 kilometrů zpátky. Konkurenční dopravci mají docela plovoucí ceny a pokud nenakupuju dva týdny dopředu (minulý pátek jsem věděla, že vyjedu asi hodinu předem), tak se nevyplatí.

Jak jsem říkala, nejčastěji využívám ČD. Právě proto tuto společnost nemám dvakrát v lásce. Čím častěji člověk jezdí, tím je větší pravděpodobnost, že se mu stane něco nepříjemného.
Čarování s místenkami mi nevadí.
Jednou se mi stalo, že moje místenka byla v kupé, které mělo být vyhrazeno jako zázemí pro minibar. Ale alespoň jsem si popovídala se stevardem, zjistila jsem, že by to nebyla marná práce při studiu (společnost, která zařizuje minibar ve vlacích ČD vyplácí i zpoždění vlaků).
Dnes se zase moje místenka ztratila.
Vlak který jede z Prahy do Ostravy nemá v kupéčkových vozech wi-fi, takže když mám možnost si vybrat místo, tak se držím co nejdále to jde od oněch vozů. No, a systém mě dnes nějakým způsobem hodil do vozu s kupé. To by asi nebyl zase takový problém, jelikož jsem vzhůru od půl páté, takže bych poklimbávala. Ale ono to místo neexistuje. Sedadlo číslo 108 v onom voze není. Jelikož píšu tento článek ve vlaku, tak ano, sedla jsem si tam, kde jsem původně měla sedět.

Můj zatím nejhorší zážitek s ČD je dost čerstvý.
Nejde o to, že některé vlaky postrádají okna, které se dají otevírat a funkční klimatizaci, takže tříhodinová cesta se dá překřtít na skleněné peklo, pokud je venku více než pětadvacet. To jsem schopná přežít a ani si moc nestěžovat.
Dnes v šest ráno jsem nastoupila do vlaku z Liberce do Pardubic. Jelikož byla v noci bouřka, tak si nějaký chytrák řekl, že ve vlaku otevře všechny okna.
Takže jsem tři hodiny strávila na mokré sedačce, která smrděla jako zmoklý pes.
Pokud tohle čte někdo z ČD, tak chci koupit urinal, nebo vrátit peníze za jízdenku.

Jinak ale musím podotknout, že ČD je stále dopravce, kterého plánuju využívat. Jezdí i do těch nejmenších vesniček o dvaceti obyvatelích, dopraví vás i v případě, že nejsou místa na sezení a neplavou mu ceny nahoru, takže pokaždé víte, co si na cestu odložit a občas vám i něco zbyde.

Mám ale několik problémů s vlaky a dopravními prostředky obecně.
Většinou mám u sebe telefon a peněženku. Vždy váhám, jestli si je s sebou vzít nebo nevzít na toaletu. Když si je vezmu, tak to vypadá, že podezřívám spolucestující z krádeže a pokud si je s sebou nevezmu, už je poté nemusím najít. Tohle dilema vždycky vyřeší hlas mé matky, který se mi rozezní v hlavě a nabádá mě, ať cizím lidem nevěřím.

Poté se vyhýbám pohledům ostatních. To dělám obvykle. Občas nevím, kde ten pohled stočit, abych se vyhnula očnímu kontaktu s ostatními. Možná jsem trochu asociální, ale chci mít při cestování klid. Většinou totiž nasadím sluchátka a nepřátelský výraz.

A posledním mým problémem jsou.... Zase lidi. Tentokrát opilí. Vážně mi není příjemné, když na mě, nebo vlastně na kohokoliv někdo pokřikuje, popichuje, či jinak obtěžuje.

"Syndrom slavné holky"

7. června 2018 v 12:00 | Tereza |  Názory
V následujících řádcích vám popíšu něco, co soukromně řadím mezi příznaky syndromu "Jsem slavná a do nějaké míry kontroverzní osoba"
Má to potenciál. Čekám dopis od komise pro udělování nobelovy ceny.

Pojďme si popsat tento zvláštní jev.
Nejen, že podle slečny (většinou tohle pozoruju u slečen, které se stanou známou osobností) jste buď na její straně a lichotíte jí a pokud od vás co pět vteřin neuslyší lichotku, tak vás navždy zatratí s tím, že jí závidíte. (nemusí nutně platit u všech těchto známých osobností)
Ale teké velice často od takovéto slečny lze slyšet věta "Mě jsou moji hateři u prdele"

Inspiraci k této úvaze mi dala Daisy Lee. Ano, občas si video oné slečny pustím. Většinou jí nerozumím, ale pouštím si ji jako kulisu, abych se necítila moc sama. A taky si připomínala, proč mi lidé stačí jenom na výstupním zařízení mého notebooku.(Daisy může pro někoho být a určitě je úžasný člověk a někdo ji jistojistě má rád, ale obávám se, že já pro její osobu nemám příliš nadšení)
Pár věcí, které v posledním videopočinu řekla mě donutilo k úvaze. Stále uvažuju a stále nechápu.
Proč proboha člověk, který téměř pláče na kameru při tom, jak vypráví, co jí všechno lidé provedli pak s velice vážnou tváří je schopen tvrdit, že jsou jí takoví lidé u zadku a že se o ně nezajímá?

A pak jsem začala vidět podobnosti v malém českém mediálním rybníčku. Ne jen porno scéně.

Mám zde minimálně dva příklady, které jsou učebnicové příklady tohoto chování. A jsem si jistá, že kdybych se namáhala o něco víc, tak jich zde jsem schopná napsat hodně.
Jedna slečna je Carrie Kirsten, pak tu je ona Daisy Lee, u které sice nevím, jak zvládá svou komunitu, ale seelítost tam je.
Myslím, že podobné chování se objevuje i u jedinců mužského pohlaví, ale pozoruji to hlavně u žen.

Čím začít? Člověk začne být poněkud známější, s tím jde ruku v ruce i kritika, některá je zamařena na to, co by člověk mohl zlepšit, jiná se jako kritika dá považovat pouze, pokud jste německý ovčák po transplantaci mozku... Jiní by to nazvali jako nadávku.
Pokud dospěje člověk do tohoto bodu, tak se mu nabízí různé způsoby, jak s těmito reakcemi nakládat.
1)Přečíst si je, něco si z nich vzít a nedělat si hlavu.
2)Všem odpovědět, kritizujícím poděkovat za věci, které mu navrhli pro zlepšení a nadávající potrollit a vrátit jim stejnou mincí.
3)Nakrmit trolly a pak si pobrečet.
Ale ten nejlepší způsob je,4) se urazit a veřejně ze sebe udělat ještě větší chudinku, než bylo to štěňátko s vypíchnutým očíčkem (jenom pro jistotu, žádnému štěněti se nic s okem nestalo, alespoň pokud vím a tento článek podporuje jedenáct z deseti štěňat).



Další věcí tady je litování se.
Neustále.
Třeba do článku/videa/fotky nacpat, že jí umřel křeček/pes/antilopa a že je z toho zdrcená. A poté jen čekat na kondolence.
Internet je přeci jen živná půda k rozvinutí takového veselého syndromu. Pokud tam lze počítat i předstírání, nebo zveličování svých problému. (Samozřejmě tady jde o extrém)
Nejsem psycholog. Ale prosím vás, někdo, kdo si neustále stěžuje na šikanu, na psychické problémy, na to jak ho obtěžovali duchové, měl anorexii, psychickou nemoc, jejíž definici si právě našel na internetu, nebo na to, jaký to je chudák, že se tetuje, že se tím vlastně sebepoškozuje to nedělá jenom pro to, aby to šířil, ale aby dostal odezvu ve formě lítosti dle mého není úplně v pořádku. Pokud už člověk chce pozornost, měl by zaujmout nějak jinak.

Uznávám, že každý má své problémy, já mám své problémy, mí přátelé a rodina mají problémy, sousedka co bydlí pode mnou má nějaké problémy, můj pes má nějaké problémy a neříkám, že není špatné si od nich čas od času ulevit sdílením. Ale pokud je to neustále, je možné, že jste buď nejméně šťastný člověk, co kdy chodil po zemi, nebo jste jenom, omlouvám se za ten výraz, ufňukaná kunda.

Většinou se na sociálních sítích této osoby točí příspěvky, že kašlou na hatery, že jsou lepší než hateři, jaké mají psychické problémy z haterů a jak na ně kašlou - kruh se uzavírá.
Také mi přijde, že tady do jisté míry mizí sebereflexe a objevuje se protiřečení si.

Tohle dělá lidem sláva?
 


Lord friendzone

5. června 2018 v 11:14 | Tereza |  Příběhy
Říkám mu Zelí. Jeden z mých oblíbených lidí. A to nedělá nic speciálního.

Pokud jde o to, jak přišel k přezdívce... Nehulíme spolu. Vychází z jeho příjmení.
Když jsme se poznali, tak to byla taková stydlivá ovečka a ten člověk se neuvěřitelně vyvinul. Pamatuju si přesně kdy a kde jsme se poprvé uviděli a pokud to bude nutné, tak někde vyhrabu i přesné datum. Šlo o listopad 2016 a já jela na svůj první festival. Pokud si myslíte, že jsem v sedmnácti letech jela někam, kde hraje hlasitá hudba, spí se ve stanech (nemusí se nutně sát ve svém stanu) a neustále se pije a tancuje, tak vás zklamu.
Jela jsem na WhoCon.
Tehdy jsem měla problém v navazování kontaktů s lidmi. A akce, kde je spousta lidí pohromadě a už dopředu znám alespoň jeden z jejich zájmů pro mě byla skvělá příležitost, jak si najít nové kamarády.
I tak to chtělo hodně času, abych se odhodlala. Tehdy se mnou byla kamarádka, Hannibal. Pokud budete mít zájem se podívat na nádherné kresby, tak vám tady připojuji odkaz na její facebookovou stránku. Jednou jsem byla portrétována i já.
Abych byla přesná, chtělo to hodně času a trochu vína. Kamarádky od Hanibal se s námi také napily.
A jak jsem říkala, pořádně piji cca rok a i tak to pořád není s výdrží slavné.
Po pár locích ovocného vína jsem se začala toulat. A dotoulala jsem se do čajovny, kterou vedení festivalu zřídilo.
Doteď si pamatuju na svůj vnitřní monolog o tom, že si musím najít kamarády a o tom, jaké jsou nejlepší a nejfikanější způsoby, jak si ty kamarády najít.

No a v čajovně seděla poněkud hlučná skupinka lidí, kteří se mezi sebou dobře bavili.
Tak jsem si k nim přidřepla a pravila tu nejmoudřejší a nejchytřejší větu v historii vět, které by mě měly s někým zkamarádit.
"Ahoj, já jsem Tereza, mohu se k vám přidat?"
A světe div se, mohla jsem se přidat.

V oné skupince byl i Zelí.

Po WhoConu mi občas napsal s tím, že se bude v jeho městě pořádat přednášková noc. Což jsou mimochodem skvělé akce, které vřele doporučuju navštěvovat, protože ona komunita je velice přátelská a otevřená novým lidem.
Jednou jsem si řekla "fuck it" jedu tam.
Sice jsem se tam pravděpodobně předávkovala kávou,(pokud pojedete někdy na přednáškovou noc, nikdy, ale vážně nikdy od nich nepijte více než dva hrnky kafe. Kodeinové filtry.) protože jsem kolem jedenácté šla zvracet a spát, ale i při tom zvracení a spaní jsem byla svědkem Zelího pokusu vyjít s nějakou slečnou.
Ta slečna na mě celý večer koukala hodně škaredě. A já konečně zjistila, proč bylo v jejích očích přáí, aby mi na hlavu spadl šestitunový sejf. Měla zájem o někoho, kdo věnoval dost pozornosti mě. Hlavně kvůli tomu, aby mě seznámil s onou akcí.
Ne, nemám přehnané představy o své důležitosti. Zelí mi to pak potvrdil.

Nakonec ho slečna odmítla. I když ji měl hodně rád. Odmítla ho další a další.
Ale on nikdy, ale vážně nikdy na tu slečnu nenadával, neříkal o ní, jaká to je slepice, že si vybrala někoho jiného, ne jeho.
Tohle je jedna z věcí, co si na něm cením, protože upřímně, kdo z vás kdy nebyl odmítnut a nepřepadla ho ta hořkost? On vždycky respektoval volbu oněch slečen.
Teď je šťastně zadaný a já mu to velice, ale velice přeju.

Dle mého člověk nemusí člověk krmit hladovějící děti v Africe, aby se o něm dalo říct, že má "srdce na pravém místě". I obyčejný život může být přínosný a můžete v něm dělat věci, které jsou správné a můžete se díky nim cítit dobře.
Respektovat volby ostatních, i když vám tou volbou ublížilli a přát jim do života to nejlepší je něco, co nezvládne hodně lidí, které znám.

Moje babičkovské šaty

4. června 2018 v 23:11 | Tereza |  Second-handové úlovky
Nejsem si dvakrát jistá, jak probíhají tyhle "hauly" - budeme tomu říkat haul, jo? Prostě asi ukážu fotky, řeknu, kde a za kolik jsem ty hadry našla a jak a kde je plánuju nosit.
Začala bych tím, že tyhle šaty asi už něco pamatují. Podobné nosila babiččina kamarádka.
Moc se mi líbila jejich barva, mám velice ráda modrou. Jejich jediná vada na kráse byly vycpávky v ramenou. Tenhle problém byl snadno vyřešitelný pomocí páru manikůrních nůžek. Pořídila jsem je v Libereckém Profi Secondhandu za sedmdesát korun.
-Mám na tý fotce trochu špičatý zadek.-
Takovéhle šaty jsem schopna a ochotna nosit na každodenní záležitosti, tedy jak procházky, tak třeba do biografu (moc se mi líbí to slovo). Pokud to bude v mých silách, chci si k nim pořídit ještě lodičky na kačence. Nemyslím, že vypadá dobře, když je kombinuju se sandály, navíc si myslím, že by mi to prodloužilo nohy - sukně je hodně dlouhá.
Je poněkud zvláštní psát o šatech, tedy pokaždé jsem okolo tohoto tématu docela ohrnovala nos. Věřte mi, že jsem dlouho, ale velice dlouho přemýšlela nad tím, jaký tenhle článek bude mít pro ostatní užitek... A ano, en smysl jsem našla v tom, že se někdo může inspirovat.
Chabá výmluva, že?

Lyžák, trpaslík a skříň

3. června 2018 v 17:28 | Tereza |  Příběhy
Jak bych tuhle historku začala... Bylo mi šestnáct.
Tohle není vhodná omluva pro mé chování, pouze chmurné konstatování.
Bylo to na lyžáku. Abych doplnila kontext, tak moje střední škola byla hodně, ale hodně v uvolněném duchu.
Jelikož jediný člověk, z naší třídy který byl nějak pohybově nadaný nakonec kvůli zápalu plic na lyžák nejel, tak na chatě, kde jsme byli ještě se dvěma třídama ubytováni po nějaké době připomínala hospic. Pokud vím, tak kamarádku rameno zraněné při pokusu sjet svah pobolívá do dnes (tři a půl roku zpět to je).
Co já? Já jsem měla také zranění.
Nespadla jsem při lyžování, ani jednou, do ničeho jsem při sjezdu nenarazila a ani se s nikým nesrazila.... Ale při nástupu na lanovku se mi poma vysmekla a praštila mě do hlavy. Až tehdy jsem plně ocenila, jak důležitou roli má při lyžování přilba.
Na dotaz, jestli jsem ji měla v inkriminovaný moment na hlavě odmítám odpovídat.

Díky tomu, že naše chata připomínala den a noc oživlých mrtvol a nějak jsme nebyli nuceni jít na svah se "Lyžařský výcvikový kurz" proměnil na "Kdo vymyslí největší kravinu, abychom se nenudili" - zapojval se i třídní, který nad námi měl pedagogický dozor.
Některé slečny si propichovaly uši. Jiní jezdili na bobech a my ostatní?
Pamatuji si, jak jsem dramaticky předčítala padesát odstínů šedi, jak jsme vedli sněhovou bitvu (s tím, že my jsme byli v otevřeném okně a ostatní venku, my měli omezené zásoby sněhu, ostatní špatný dostřel... Ale stejně, to vytírání nikomu nepřeju) a hráli alkoholové hry bez alkoholu - ano, taková nuda tam byla.
Na naší chatě byli také jediní kluci, kteří se na celém kurzu vyskytovali.
Byli čtyři.
Chodila jsem na školu plnou slečen, co k tomu dodat.

A jeden z nich se mi velice zalíbil. Musím podotknout, že já nemám zrovna dobrý vkus na opačné pohlaví a na stejné pohlaví má orientace zaměřená není. Většina mých "lásek" i lásek není okolím vnímána jako pohledná. Ale mě se líbí. Velice.
Už se dostáváme k trpaslíkovi. On ten klučina nebyl zrovna obdařen centimetry do výšky.
Ale čím byl obdařen byl sportovní talent, vytrvalost a zájem o slečny.
Bohužel i o jiné slečny, než konkrétně mě.

Poslední večer měli naši učitelé skvělý nápad. Grilovačka... Za sněhu a silného větru. Tak jsem si řekla, že to je skvělý způsob, jak vyjevit své city onomu chlapci. Zatímco se učitelé před chatou pokoušeli grilovat (nebudu nic říkat, maso bylo výborné), nahoře byl studenský dýchánek.
Abychom si něco ujasnili. Každý barový povaleč se musí z něčeho vyvinout. Já v šestnácti letech uměla docela sprintovat. Jinými slovy, dva panáky lihoviny, která měla okolo 30% a Tereza byla veselá.
A ten večer Tereza byla veselá.
Až na tu chvíli, kdy zjistila, jak to s jejím princem na bílém koni je.
Ona totiž zjistila, že se k němu neprobije. Doslova. Nějakým způsobem se kolem něj točilo asi pět slečen a on si jejich přítomnosti velice považoval a oči pro jiné neměl. Měla jsem být průbojnější? Předpokládám, že ano. Ale tak nějak mi došlo, že to co hledám já není to, co hledá on.

Udělala jsem tehdy rozumnou věc. Šla si lehnout, potichu se vyplakat z mých citečků a poté předstírat, že se nic nestalo, maximálně se svěřit kamarádce.
Ale šla kolem ona kamarádka. A dostala ze mě, co se děje. Tak mě tam uklidňovala, nechaly jsme si otevřené dveře, ležely na zemi s nohama na našich postelích a nadávaly na to mužské plémě.
A to k nám přišla další kamarádka, které je trochu akčnější. Řekly jsme jí, co se stalo, ostatně proč ne, nepředpokládaly jsme, že poběží klučinovi vynadat do děvkařů. Ale to bylo přesně to, co ona udělala.
Pak události pojaly celkem rychlý spád. Slečny co jej do té doby obletovaly se obrátili proti němu a vynadaly mu. On chtěl jít za mnou. Bylo mi to řečeno dopředu. Tak jsem udělala další velice rozumnou věc.
Schovala se do skříně, protože jsem vážně, ale vážně neměla náladu něco takového řešit.
Holky ho poslaly pryč. Že v pokoji nejsem.
I poté, co odešel jsem zůstala ve skříni... Konec konců, bylo mi tam pohodlně.
Postupně se u nás sešlě celá třída v mysandrické náladě. Hodně lidí nadávalo na ty hrozný lidi, ty s penisem. Nadávali docela nahlas a sprostě. Další lidi je začaly krotit. Nemám ponětí jak se to přesně stalo, ale tohle se zvrhlo v ošklivou hádku a osočováí se navzájem.
A co jsem dělala já?
Seděla ve skříni a četla si Hru o Trůny.

Pět věcí, které můžete čekat od tohoto blogu

3. června 2018 v 15:34 | Tereza
Milý čtenáři.
Začínám s osobním blogem - asi po osmé, už nepočítám své pokusy šířit své názory do světa.

Mé zkušenosti s blogy
První blog jsem si založila asi v osmi letech. Jmenoval se Terka a Kačka. Kačka byl můj plyšový medvěd, ale chtěla jsem, aby to vypadalo, jako že mám kamarády.
S články to bylo hrozné. Vážně, velmi hrozné. Já je totiž nepsala sama, ale kopírovala od ostatních lidí. Pak mi došlo, že takhle to nepůjde.
Další mé pokusy už si nepamatuji tak dobře. Pokoušela jsem si dělat osobní deníčky, takže jsem na internet vyvěšovala mé osobní vzlety a bolístky, většinou to byly bolístky, už jsem říkala, že jsem měla těžkou pubertu?
Následně jsem začala glosovat - po vzoru modré a červené. Neznáte jejich blog? Tak to utíkejte napravit. Zasmějete se, vážně.
Moje glosy moc vtipné nebyly.
Můj nejúspěšnější pokus o blogování (zůstale jsem u toho nejdéle) byl blog nikoho-to-nezajima (již zrušen) a následný youtube kanál (pokud tedy hážeme blogování a video blogování k sobě).
Následně jsem se na rok odmlčela.
A teď jsem tady. Schopná se podělit o své zkušenosti se světem a přesvědčená, že mám natolik zajímavý život, aby někoho zajímalo o něm číst.

Kdo jsem já?
Momentálně zadaná, občas lehce melancholická osoba. Ráda fotím a jsem ráda focena, proto jsem si také založila dva instagramy, jeden pro fotky, co udělám já, druhý pro fotky mě, dělané jinými. A ne, nemyslím, že to je přehnané.
V minulosti jsem velice snadno vzplála jednostrannou láskou. Z čehož pak vycházejí velice, ale velice zajímavé a vtipné (i pro mě, s odstupem času vtipné) příběhy, se kterými se ráda podělím. Ještě i v sedmnácti letech jsem byla velmi sociálně nejistá osoba - za téměř dva roky se toho moc nezměnilo.

Co ode mě čekat?


Nákupy ze second handů - Pokud se někde objeví slovní spojení, "levné oděvy", můžete tam čekat mě, prohrabující se oněmi levnými oděvy. A ano, jsem člověk, který se velice rád chlubí. Ať už to je dobrá fotka, výhodná koupě, nebo skvělý zážitek... Nač falešnou skromnost?

Příběhy mých "velkých" lásek
Koho by nepobavilo, jak si někdo jemu neznámý nabil nos? Také zde mohu publikovat příběhy, které budou bez lásky, ale budou mít pointu.

Cestování
Jednou za sto let se rozhodnu zvednou pozadí a trochu se někam projít a jelikož mám i zkušenosti s focením a za své fotografie se nestydím, tak je sem moc ráda připojím.

Poznatky ze studenstkého života v Brně
Jelikož se chystám na studium vysoké školy a chtěla bych tam nějakou dobu vydržet, tak budu přidávat průběžně příspěvky o tom, jak v Brně přežívám (pravděpodobně o instantních nudlích)

Můj malý mišmaš
Co zrovna prožívám, co si myslím o tom a onom tématu, moje povídky. (A dokonce jednu mám i v souboru povídek třetí strany - sic protekčně, ale i tak, je to tam...)

Snad o mně a tomto blogu ještě uslyšíte. Těším se na čtenáře a na lidi, kteří mi poskytnou zpětnou vazbu.

Kam dál