Lord friendzone

5. června 2018 v 11:14 | Tereza |  Příběhy
Říkám mu Zelí. Jeden z mých oblíbených lidí. A to nedělá nic speciálního.

Pokud jde o to, jak přišel k přezdívce... Nehulíme spolu. Vychází z jeho příjmení.
Když jsme se poznali, tak to byla taková stydlivá ovečka a ten člověk se neuvěřitelně vyvinul. Pamatuju si přesně kdy a kde jsme se poprvé uviděli a pokud to bude nutné, tak někde vyhrabu i přesné datum. Šlo o listopad 2016 a já jela na svůj první festival. Pokud si myslíte, že jsem v sedmnácti letech jela někam, kde hraje hlasitá hudba, spí se ve stanech (nemusí se nutně sát ve svém stanu) a neustále se pije a tancuje, tak vás zklamu.
Jela jsem na WhoCon.
Tehdy jsem měla problém v navazování kontaktů s lidmi. A akce, kde je spousta lidí pohromadě a už dopředu znám alespoň jeden z jejich zájmů pro mě byla skvělá příležitost, jak si najít nové kamarády.
I tak to chtělo hodně času, abych se odhodlala. Tehdy se mnou byla kamarádka.
Abych byla přesná, chtělo to hodně času a trochu vína. Kamarádky od oné kamarádky (to zní divně) se s námi také napily.
A jak jsem říkala, pořádně piji cca rok a i tak to pořád není s výdrží slavné.
Po pár locích ovocného vína jsem se začala toulat. A dotoulala jsem se do čajovny, kterou vedení festivalu zřídilo.
Doteď si pamatuju na svůj vnitřní monolog o tom, že si musím najít kamarády a o tom, jaké jsou nejlepší a nejfikanější způsoby, jak si ty kamarády najít.

No a v čajovně seděla poněkud hlučná skupinka lidí, kteří se mezi sebou dobře bavili.
Tak jsem si k nim přidřepla a pravila tu nejmoudřejší a nejchytřejší větu v historii vět, které by mě měly s někým zkamarádit.
"Ahoj, já jsem Tereza, mohu se k vám přidat?"
A světe div se, mohla jsem se přidat.

V oné skupince byl i Zelí.

Po WhoConu mi občas napsal s tím, že se bude v jeho městě pořádat přednášková noc. Což jsou mimochodem skvělé akce, které vřele doporučuju navštěvovat, protože ona komunita je velice přátelská a otevřená novým lidem.
Jednou jsem si řekla "fuck it" jedu tam.
Sice jsem se tam pravděpodobně předávkovala kávou,(pokud pojedete někdy na přednáškovou noc, nikdy, ale vážně nikdy od nich nepijte více než dva hrnky kafe. Kodeinové filtry.) protože jsem kolem jedenácté šla zvracet a spát, ale i při tom zvracení a spaní jsem byla svědkem Zelího pokusu vyjít s nějakou slečnou.
Ta slečna na mě celý večer koukala hodně škaredě. A já konečně zjistila, proč bylo v jejích očích přáí, aby mi na hlavu spadl šestitunový sejf. Měla zájem o někoho, kdo věnoval dost pozornosti mě. Hlavně kvůli tomu, aby mě seznámil s onou akcí.
Ne, nemám přehnané představy o své důležitosti. Zelí mi to pak potvrdil.

Nakonec ho slečna odmítla. I když ji měl hodně rád. Odmítla ho další a další.
Ale on nikdy, ale vážně nikdy na tu slečnu nenadával, neříkal o ní, jaká to je slepice, že si vybrala někoho jiného, ne jeho.
Tohle je jedna z věcí, co si na něm cením, protože upřímně, kdo z vás kdy nebyl odmítnut a nepřepadla ho ta hořkost? On vždycky respektoval volbu oněch slečen.
Teď je šťastně zadaný a já mu to velice, ale velice přeju.

Dle mého člověk nemusí člověk krmit hladovějící děti v Africe, aby se o něm dalo říct, že má "srdce na pravém místě". I obyčejný život může být přínosný a můžete v něm dělat věci, které jsou správné a můžete se díky nim cítit dobře.
Respektovat volby ostatních, i když vám tou volbou ublížilli a přát jim do života to nejlepší je něco, co nezvládne hodně lidí, které znám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama